„Kdysi se o Studeném říkávalo, že od Bořitova přes číslo je to samý pytlák a zpět od Celného přes číslo zase samý pašerák. Doslova to pravda nebylo, protože v mnoha chalupách se provozovalo pytláctví i pašeráctví zároveň, a dokonce se našla i chalupa, kde se nepytlačilo ani nepašovalo. Na Studeném se také neříkávalo pašeráctví ani pašerák, nýbrž pašařina a pašař. Pašařinu a pytláctví nepovažoval tu nikdo za činnost nečestnou a ten, kdo nepašoval a nepytlačil, vypadal mezi ostatními jako strašpytel a nekňuba, který nedbá o vylepšení živobytí své rodiny a bojí se nastavit krk za rychlejší výdělek s nebezpečím pokuty, vězení nebo i zastřelení. (…)“ Těmito slovy otevírá svou knihu „Na Modrou stranu, pašeráci!“ Antonín Špinler.

Kdo se již dříve začetl do příběhů předků zdejších obyvatel, jistě jim jejich nestandardní způsob přivýdělku neměl za zlé. Pašaři si sympatie čtenářů získali nejen svou odvahou a důvtipem, ale zřejmě zapůsobila i jejich motivace pro tuto riskantní činnost. Pod vlivem chudoby a nedostatku řádných a trvalých pracovních příležitostí s jakžtakž důstojným výdělkem se ze Studeného stala pašerácká obec, které široko daleko rovno nebylo.

A co v sobě vlastně ty tajemné pašařské rance ukrývaly? Na Modrou stranu, tedy do Pruska, směřovaly hlavně sirky z Bredůvky, nazpět se nosil především cukerín (umělé sladidlo), pro movitější odběratele ale i homole cukru a pravá zrnková káva, dále pak sůl, petrolej, utrejch (arsenik).

Před 2. světovou válkou ale začalo pašeráctví slábnout, až vymizelo zcela. Z historie naší obce jej však nikdo nevymaže. Ať už na studenecké pašařství pohlížíme s opovržením, nebo s hrdostí, tvoří výraznou éru zdejších dějin. A proto zde stojí tato socha…

Sochu pašeráka z dubového kmenu starého 168 let vytvořil sobkovský řezbář Petr Polach. Byla odhalena 25. 7. 2020 u příležitosti oslav výročí 350 let od založení obce Studené.